Hlavní hvězdou makedonského národního obrození, halvně v tom jazykovém a mírovém smyslu, byl pan Krste Petkov *Misirkov. Narodil sev roce 1874 tak jižně v Makedonii, že už je to dnes Řecko, ale tehdy to byla Osmanská říše. Narodil se vesnici Posol, která se teď jmenuje Pella a v antice to bylo centrum makedonských králů. Na základní škole se učil v řečtině, na střední pak v srbštině a v Bělehradě, pak odešel do Ruska, na university, kde se vzdělával a po sléze přednášel a bádal, nuceně pak konec života trávil v Bulharsku, kde byl v roce 1926 po své smrti pochován v Sofii.
Jeho hlavním přínosem dnešní Republice Makedonii a Makedoncům je útlý spisek O makedonských záležitostech – Za makedonckite raboti. Vydal jej v podle něho nejčistší makedonštině roku 1903 v Sofii a kniha se stala v budoucnu základním kamenem teorie makedonismu, teorie o tom, že Makedonci jsou samostatný národ s nárokem na vlastní jazyk a stát. Misirkov se sám nedržel žádné z tehdejších dostupných národních teorií, tedy že národy tu byly vždy, nebo že se rodí se státností, měl pocit, že Makedonci jsou prostě jiní než ti, kteří po nich chtějí, aby byli jimi. Na výtky, že Makedonci nikdy nebyli, odpovídal: „A proč by nemohli být teď!“
Misirkov správně tušil, že je potřeba postupovat kulturně, veděl, že bez kulturního obrození by byla Makedoncům státnost, či jiná částečná forma politické svobody, k ničemu. Všude, kde působil, se snažil svolávat různé debatní, politické a umělecké kroužky podporující jednotu Makedonců a makedonského národního vědomí. Myslel, že by se Makedonci měli držet Osmanské říše a vybojovat si na ní politickou autonomii. Bál se trochu Ruska, které už mělo na Balkáně dost slovanských oblíbenců a všichni byli de facto nepřáteli makedonské věci. S Turky nechtěl bojovat a v tom se odlišoval od spousty *obrozenců-revolucionářů, ať už chtěli vybojovat Makedonii samostatnou nebo jako další území pro Bulharsko.
Udělal taky první kroky ke kodifikaci spisovné makedonštiny, cítil, že makedonština je specifický jazyk. V knize O makedonských záležitostech navrhl za spisovný jazyk centrální nářečí – makedonštinu, kterou se mluvilo v okolí center dnes ležích v Republice Makedonii: *Prilep, Veles, Ochrid a Bitola. Sám měl trochu problém tvořit v jazyce, který uznával, protože byl lehce vzdálený tomu, kterým mluvili doma, na jihu. Výběr makedonštiny hodné kodifikace zdůvodňoval tím, že tato nářečí jsou opravdu vzdálená spisovným formám sousedních slovanských jazyků, srbštině a bulharštině. Tato nářečí a i některé grafické znaky pro zaznamenání specificky makedonských hlásek opravdu v roce 1945 využili lingvisti, když vyráběli spisovný makedonský jazyk pro uznaný národ Makedonců, pro který byla připravena jedna republika v rámci federativní Jugoslávie.
Nehledě na to, že po napsání O makedonských záležitostech ještě několikrát ve svých dalších dílech vystupoval jako Bulhar, nebo makedonský Bulhar, je Misirkov první muž moderní makedonské národní identity, pořádají se státní veselice výročí jeho narození či smrti, tamní ústav pro jazyk makedonský nese jeho jméno, knihu O makedonských záležitostech jsem pořídila jako přílohu deníku Dnevnik v roce 2007 – Misirkov do každé rodiny.
*Misirkov – „misirka“ znamená makedonsky krůta, takže to byl vlastně pan Krůťák
*obrozenců-revolucionářů o hrdinných vojvodech na koni a se zbraní v ruce v některé z příštích lekcí
*Prilep, Veles, Ochrid a Bitola, krásná města, která stojí za zmínku v nějakém cestovatelském příspěvku