Příběh o porážce makedonského vojska cara Samuila, je nesmírně děsivý, tak strašný, že nejde z makedonské historie vymazat. Vlastně by to šlo velice jednoduše, kdyby se celý tento dějepravný kus definitivně přesunul do historie bulharské, na čemž Bulhaři trvají. Ale vzhledem k tomu, že Samuil a jeho carství je důkazem makedonské středověké státnosti, která vedla až ke státnosti novodobé, v Makedonii se ho zbavovat nehodlají. A tady tečka. Protože dnes to nemá být o historiografických sporech, ale o krvelačné pomstě, která se odehrála na území dnešní Republiky Makedonie, poblíž města Strumica.
Zaparkovala jsem Fiata u vhcodu ke kostelu Sv. Leontije ve vesnici Vodoča, bylo horko. Strejc opřel kolo o vrata a povídá: „Já jsem místní, říkají mi čiče Vojkan. Tak ses k nám přišla podívat až z Čech, děvče?“
„Brali se tady moji známí,“ vysvětlila jsem mu.
„To jo, tady se dost berou. A ty kde ses vdávala,“ položil mi otázku, která mě vzhledem k tomu, že jsme stáli před kostelem v Makedonii, v okolí Strumice, ani nepřekvapila, lidi se zajímají.
„Já ještě nikde,“ řekla jsem popravdě a navíc se mi koukal na pravou ruku bez prstenu, aniž by tušil, že u nás se snubní prsten nosí na levé, kterou jsem měla v kapse.
„Na to máš ostatně ještě dost času, ale já spěchám, tak bych ti rád stihl ještě říct pár legend tady k tomu místu.“
Ten pán byl od pohledu a z těch pár vět tak svérázný, že vyloženě vybízel dělat, že nic nevím, neznám, neumím. Jen držet hubu a poslouchat. *
„Proč myslíš že se to tady jmenuje Vodoča?“
„Tak nevim, asi podle vody? Těch vodopádů, co jsou tady v okolí?“
„Дали некој те заебал така што сакаше да му вадиш очи? Вадење очи, вади очи, знаеш што значи?“
„Сфаќам, сигурно би знаела кому да му вадам очите. Ама не сум јас баш за одмазда.“
„Вади очи – vadi oči, vypíchnout oči, a proto Vodoča, protože tady v těch místech bylo vypíchnuto na tisíce očí!“ Musela jsem se zasmát, protože čiče Vojkan se zatvářil dramaticky. „No nesměj se člověče, tohle je kus naší historie a všechno se to stalo jak ti povídám: Samuil a jeho tři bratři bojovali proti bulharské nadvládě a taky proti Byzantincům, kerý měli dost starostí i na dalších hranicích svý říše. Pak kolem roku 976 umřeli všichni jeho bratři a Samuil vládl sám celému obrovskému prostoru, který se jmenoval Makedonské carství, zkrátka Samuilovo carství a sídlo měl v Ochridu, tam jsi byla, pěkný místo, ne?“
„Pěkný.“
„A asi v roce 1000 dostal dokonce i korunu, celou ze zlata a drahých kamenů, i v Římě to tehdavá vzali za pravdu. A to se ví, že hned jak si Byzantinci uvolnili ruce všude jinde, vrhli se do boje s ním. Na naší straně to šlo dlouho dobře, Makedonci měli dobrou taktiku, Byzantince vždycky nechali projít nějakým úzkým terénem a pak na ně zaútočili a další finty na ně měli. Dlouho jim to takhle šlo, ale jednou v létě, bylo to roku 1014, to ruplo, byly to strašlivý boje tady v podhůří Belasice,“ máchnul strejc rukou kolem dokola až bylo cítit, jak rozráží proudy svěžího horského vzduchu.
„Bylo to přesně 29. července 1014, kdy Byzantinci spoustu makedonských vojáků pobili, ale car se zachránil, jeho synek ho přehodil přes koně jak pytel a uháněl s ním na Prilep. Ale na 14000 vojáků zajali a co hůř: jednomu po druhém, právě tady, kde teď leží naše vesnice Vodoča, všem těm vojákům vypíchali oči…jen každému stému nechali jedno, aby mohl oslepené druhy dovést zpátky za carem. A když se tam někdy zkraje října, zlomení a oslepení, doplazili, do Prilepu, stanuli před carem a ten jak to viděl, těma svýma dvěma zdravýma očima,“ tady se strejc potutelně zasmál vlastnímu vtipu. „Tak na místě dostal infarkt a na místě taky zemřel…a to byl konec Makedonského carství,“ vytřeštil strejc oči.
„A co budeš dělat teď? Prohlídni si tady teda toho Svatého Leontije a kdyžtak v okolí je tu ještě pár vzácnejch kostelů. Ty vodopády taky stojí za to, dá se tam dojet i autem…a umej si ho!“
Došlo mi, že umění toho pána stojí za to, abych mu už nelhala a řekla pravdu, z které možná vytvoří nějaký příběh: „Když já moc na ty kostely nejsem, čiče Vojkan, a to auto je přece od toho aby jezdilo a ne aby bylo čistý.“
„Holka ty se neztratíš,“ povídá on. „Ale na těch vodopádech dávej pozor, tuhle si tam někdo zlomil nohu a museli ho svážet taxikem, tady je jedna sanitka na 100 000 lidí, takhle mi tu žijeme! Ale do Skopje se zajeď podívat, tam je na náměstí pomník cara Samuila za 1 500 000 Evro, tak ať máš aspoň představu, jak tak zhruba vypadal…“
Ten chlap stál za to. A vy, pokud budete ve Strumici, určitě se jděte podívat na vodopády, je tam krásně, uklizeno a hlavně klid. Jenom pozor, je tam hodně vlhko a stačí špatně stoupnout a něco si zlomíte, nebo si naneštěstí vypíchnete oko. Srdce ale bude plesat čirou radostí . A ty kostely, ty jsou taky krásný. A hlavně ty lidi jako na Strumicku nikde jinde v Makedonii nenajdete… ale zase tam najdete jiný.
Vodopády Kolešino
voda na Kolešinu, pivo na Kolešinu
interiér sv. Leontije
Pamětní deska vzpomíná na mrtvé a největšího makedonského středověkého vládce
…a ještě na okraj…byzantský císař Basileos II. si za své šílené rozhodnutí vypíchat Vojákům oči vysloužil přídomek „Bulharobijce“, ale to přece neznamená, že jsme si nedali pořádnou lekci… makedonské Historie. 29. července se blíží, tak v neděli zavzpomínejte a upusťte slzu za ty tisíce vypíchnutých očí, které už plakat nemohou.
* O tom jak se v Makedonii pro lepší zážitek z cesty vyplatí držet hubu a krok a mnohé další si přečtěte v novém čísle časopisu NaVýchod, který je k dostání kde jinde než u dobrých knihkupců… http://navychod.cz/articles.php?sid=s5pauguosbmdckrhr4bnmh2bj1&mid=f0662098-cceb-102d-ab35-00e0814daf34